Češi bojovali hrdinně

za Rakousko - Uhersko,

ale první republika to tutlala

(výpis z vydání iDnes.cz ze dne 27. října 2008)

   Československé úřady vyzdvihovaly po Světové válce odkaz legií bojujících proti Německu a Rakousko - Uhersku. V boji přitom padlo jen něco kolem pěti a půl tisíce legionářů. Na straně císaře však v boji zemřelo 138 tisíc vojáků odvedených z českých okresů. Česká historická paměť rozvinula v legionářích svůj kult hrdiny, zatímco na české vojáky v císařských kabátcích se velmi záhy zapomělo. Ještě donedávna se soudilo, že před válkou sloužilo v R-U armádě asi 5% českých důstojníků z povolání (oproti 12% vojáků základní služby, což zhruba odpovídalo zastoupení Čechů v monarchii). Americko-maďarský historil Isztván Deák však před několika lety ukázal, že tento podíl českých důstojníků z povolání mohl ve skutečnosti činit až 8%. Již v roce 1920 však vynikající český demograf a statistik Antonín Boháč ukázal, že není správné vztahovat mrtvé k počtu obyvatelstva, jak to činil Winkler, nýbrž jen k té věkové kategorii mužské populace, která by mohla být odvedena a měla tedy "příležitost" padnout. A české země vykazovaly náhle dokonce "příznivější" hodnoty než alpské.

   Bojová morálka Čechů také kolísala v čase a prostoru. Na severu měli vojáci tendenci vyjadřovat sympatie k "ruskému bratru". Na jihu patřili k oporám R-U a to téměř až do jejího konce a rozpadu. Oceňoval to také italský protivník: ......."tito Slované, kteří (se) na ostatních frontách masově vzdávají, bijí (se) na naší frontě s obzvláštní neústupností. Stačí uvést Čechy, kteří se s nedostižnou houževnatostí bránili a raději se v kavernách nechali zabít, než aby se vzdali," charakterizovalo průběh 11. bitvy na Soče velení třetí italské armády.

   Česká nacionalistická publicistika se tvářila, jako by každý druhý český voják byl národně uvědomělým odbojářem. Realita však byla jiná. V bojích opravdu padlo 5 405 legionářů, zacímco podle velmi hrubého odhadu meziválečného statistika W. Winklera jen do roku 1917 přišlo o život 138 128 vojáků z "čistě českých" (více než 80% Čechů) okresů.

   Stačí se začíst do nápisů na pomnících Světové války, jež dosud stojí v tolika českých obcích, abychom viděli, že tito vojáci, a nejen ti, kteří padli, zůstali v české historické paměti v jakémsi mezisvětě: nejsou to hrdinové, ani poražení. Jen obětí. Většinová česká účast ve válce začala být nahlížena očima "dobrého vojáka Švejka", a to ještě v tom lepším případě.

   Málo se ví, že bývalí vysocí důstojníci staré monarchie byli po roce 1918 pro své mimořádné vzdělání a vysoké odborné kvality zejména ve štábních funkcích prakticky nepostradatelní pro vznik a první léta práce nové československé armády. Ve dvacátých létech pak sice stále tvořili přibližně třetinu československého důstojnického sboru, postupně však byli z většiny důležitých míst vytěsněni.

   28. března 1920 sepsalo osm vysokých štábních důstojníků protestní memorandum, v němž vyslovili názor, že francoužští důstojníci by neměli vést Hlavní štáb, ale měli by plnit pouze funkci instruktorů. Nespokojení důstojníci byli nakonec donuceni armádu opustit a hledat uplatnění v civilním sektoru.

   Když se v roce 1931 zastal Arne Novák těch českých vojáků, kteří se přidrželi své vojenské přísahy a nepřeběhli k nepříteli (takových byla většina), vysloužil si nevraživost levicové publicistiky.